Nejlepší metodu k zapamatování snu, kterou jsem zatím použil, je probudit se uprostřed snu. Když se člověk probouzí postupně, tak snový svět postupně ustupuje, a pak zmizí. Když se ale probudím najednou, tak několik minut stále trvá jasná vzpomínka na snovou přítomnost, která se najednou mísí s bdělým vědomí ve stavu zvláštního zemdlelého opojení.

Podle Foucalta je tématem Biswangerova článku z r. 1930 „existence tak, jak se sama sobě zjevuje a lze ji dešifrovat ve snu; existence v modu bytí snu, …“ A i když se může zdát paradoxní analyzovat existenci ve světě ze snu, který je tím nejméně světským na člověku, přesto se Biswangerovi daří dospět k“ pochopení existenciálních struktur, aniž by se“ jeho analýza „musela rozplynout ve filosofii“. Přednost, kterou sen v těchto analýzách dostává, pak podle Foucalta „v sobě obsahuje … celou antropologii imaginace“ a “ vyžaduje nové vymezení vztahů mezi smyslem a symbolem, obrazem a významem – krátce nové pojímání manifestace významů.

Biswanger vycházel na jedné straně z heideggerovské fenomenologie, na druhé straně z psychoanalýzy a Foucalt vidí Biswangerovo dílo právě na pomezí psychologie a fenomenologie, resp. antropologie a ontologie.

Co je sen podle psychoanalýzy se ukazuje hned ve druhé kapitole Foucaltovy předmluvy na příkladu „ukojení sexuálního přání“. Sen je ve freudovské psychoanalýze „vyplněním přání; a je to právě sen, a ne uskutečněné přání.“ Sen totiž také „realizuje všechna ‘protipřání’ spojená s konkrétním snovým přáním. Např.  požár, který „znemaná sexuální objetí“  se ve snu ukazuje jako „snový oheň“, který je „horoucím ukojením sexuálních přání, a to, že přání na sebe bere formu prchavé substance ohně, je způsobeno vším, co přání odmítá a neustále se je snaží utlumit.“ Smysl snu se vyjadřuje ve snových obrazech, z nichž je sen složen. Z toho hlediska je prý sen „funkční směs a vkládá-li se do obrazů, které se překládají přes sebe a které si protiřečí, je to přidáváním a násobením smyslů.“ Problémem ovšem je,  že „jazyk snu je analyzován jen ve své sémantické funkci; freudovská analýza ponechává ve stínu jeho morfologickou a syntaktickou strukturu.“ Obraz je u Freuda „určen předeterminovaností, ne jinak než přebytkem smyslu.“ Podle Foucalta by se dalo říci, „že psychoanalýza dala snu pouze statu slova; nedovedla ho uznat v jeho skutečnosti jazyka“. Což je samozřejmě nemožný pokus, protože slovo může existovat pouze v rámci jazyka a skrze jazyk. Aby mohlo něco říkat, musí předpokládat strukturu jazyka, který mu předchází a ukládá, co má a může říkat.

Následuje další kritika Freuda:
- Nedostatečné vypracování teorie symbolu. Symbol je pro Freuda pouze bodem dotyku, tenká styčná plocha, blána oddělující a spojující vnitřní a vnější svět, spor nevědomého pudu a vnímajícího vědomí, tzn. že nemá vlastní pole projevu, vlastní hutnost
- Na analýze presidenta Schrebera se ukázala nemožnost nalézt v psychoanalýze mezi psychologií jazyka a psychologií obrazu. Obraz je u Freuda nakonec podřízen jazyku. V psychoanalýze pak existují dvě oddělené tendence, které otevřel a oddělil právě Freud. „Na jedné straně je to analýza typu Melanie Kleinové, obracející svou pozornost ke zrodu, vývoji a krystalizaci fantazijních představ uznaných za jakousi prvotní látku psychologické zkušenosti. Na druhé straně analýzy po způsobu dr. Lacana, který hledá v jazyku ten dialekticý prvek, v němž se konstituuje souhrn významů existence …“ Sjednocení těchto tendencí dosud v psychoanalýze podel Foucaltova textu z r. 54 nedošlo (No tak teď už to bude asi jinak teda)
- Závěr této kritiky zní: „Psychoanalýza nikdy nenechala obrazy promluvit.“ Otázka je, co to ale znamená, jestli to je možné, jak je to možné. Vztah jazyka a obrazu. Obzvlášť v mýtu nebo ve snu. Obrazy vytvářené jazykem a řeč obrazů.

Na psychoanalýzu navazuje Foucalt kritikou Husserla. Vychází z toho, že symbol je u Freuda chápán v dvojím významu. Za prvé jako „souhrn  objektivních poukazů vyznačující v obraze implicitní struktury, … kterým se nedostalo slova“. „Pak je tu globální a významový svazek, který zakládá smysl snového materiálu a činí z něho sen incestního přání, infantilní regrese či narcistického návratu a obklopení. Souhrn poukazů, který se může neustále rozmnožovat, … se tedy nesmí zaměňovat s významem samým.“ Rozdíl mezi poukazem a významem je samozřejmě jedním z hlavních témat Husserlových Logických zkoumání.

Foucalt v této souvislosti tvrdí, že „každá fenomenologie snu, aby byla přesná, musí pečlivě rozlišovat prvky poukazování, které mohou pro analytika označovat jistou objektivní situaci, již vytyčují, a na druhé straně významové obsahy, které zevnitř konstituují snovou zkušenost.“

Ještě s někým, už nevím s kým, jsme se vydali dolů do metra. Rozhodli jsme ale, že pojedeme jako po klouzačce, místo abychom šli spořádaně po schodech. Klouzačka byla s černé gumy jaká se používá na posuvných dopravníkových pásech. Rychle jsme surfovali podzemními chodbami. Najednou jsme ale narazili na revizory. Chtěli nás zastavit, protože jsme černí pasažéři a bereme LSD.  Následovala honička chodbami, nakonec nás chytili a všechno oznámili rodině a škole. Byli jsme zřejmě malí kluci, ale nevim, kdo byl se mnou. Nakonec se nám nějak podařilo uniknout, ale věděl jsem, že až se vrátím domů, přijde trest. Nechtělo se mi se vracet.